Kousek od nás je takový malý krámeček. "Koloniál" se vším možným, kam si místní chodí ráno pro chleba, řemeslníci pro rohlíky a pivo a strážníci na obchůzce … nejspíš pro ty obligátní koblihy. Krámek stojí na hlavní ulici – z jedné strany je autobusová zastávka, ze strany druhé odbočka do vedlejší uličky a přímo před vchodem je kousek odstavného pruhu, tak pro tři, čtyři auta.
A dneska ráno v něm – no v něm, spíš už za ním – zastavila stříbrná oktávka, vykráčela z ní slečna typ fitko-manikúra-nuda-fitko-párty a odvznášela se do obchůdku. Měl jsem cukání ji upozornit, jestli by si nechtěla couvnout, protože za tohle může dostat pokutu: auto prakticky trčelo do silnice, stálo tak metr a půl od té odbočky a jedno přední kolo už dokonce bylo mimo ten oblouk bílé čáry, jíž odstavný pruh končí a plynule přechází do obrubníku vedlejší ulice. Jenže nakonec ve mě vyhrál Arograntní Cynik s myšlenkou jen ať tu pokutu dostane, čůza, aspoň se naučí parkovat…
Koupil jsem si svůj sýr a když jsem platil, nízký vchod do koloniálu zakryl obrovský černý stín, rozrazily se dveře a do saloonu – do obchůdku, pardon, nechal jsem se unést atmosférou – vstoupil policajt. Tedy městský, strážník. Přísně se rozhlédl, pohledem si změřil všechny zákazníky ve frontě … a šel se postavit na její konec. Vyšel jsem ven, a tam, přímo před tou oktávkou stál druhý. Obhlížel si auto, s rukama za zády a červenou plácačkou za opaskem přešlapoval kolem a evidentně čekal. Tak a máš to, čůzo, pomyslel jsem si. To je ale náhodička. Měl jsem jí to říct? Jen ať si to vyžere, když neumí parkovat. Kdybych jí to řekl, třeba by couvla. Má znát vyhlášku, ochechule, pokuty ji to aspoň líp naučí. Zatímco se ve mě odehrává tenhle vnitřní boj, jdu pomalu domů a občas se ohlédnu, jestli už…
Slečna vykráčela z obchodu, doprovázena strážníkovým pohledem nasedla do auta, nastartovala … a jela pryč. Ještě jí div nezasalutoval. Spadla mi čelist. Stál jsem na místě, koukal jako puk, zatímco moje brada ještě poskakovala po chodníku poing doing poing doing. No tohle přece ne.
Počkal jsem, až slečna odjede (taková svině zase přece nejsem, ne) a vyrazil zpátky ke strážníkovi.
– Dobrý den, prosím vás, proč jste tu slečnu nechal odjet, když stála takhle blbě?
– Já nevím, podle mě stála dobře, byla tady v tom pruhu.
– Aha. A něco o pěti metrech od hrany křižovatky jste někdy slyšel?
– To já s sebou nemám metr, abych jí to mohl dokázat.
– Aha. Tak …
A další vnitřní dialog. – Řekněte mi svoje služební číslo. – Hele, ty vole, a kam s tím jako půjdeš? Na lampárnu? – Sám jsem tady kvůli podobnýmu pitomečkovi jednou při odbočování málem boural, přece to tak nenechám. – Podívej, co máš dneska práce, kdy se s tím chceš zdržovat? – Přesně tohle ale dělá každý, vykašle se na to a pak to takhle vypadá. – Když jsi držel hubu před tím, drž ji už radši i teď. A stejně nemáš ani nic na psaní.
– … tak nashledanou.
Opět jsem rezignoval, tentokrát Arogantní Cynik klidně seděl v koutku v klubovce, nohu přes nohu, pokuřoval doutníček a potutelně se usmíval. Na koni byl Egoistický Lenoch a ochable mával praporkem vítězství, zatímco já kráčel zpátky domů.
Vtom Arogantní Cynik pomalu vstal, típnul cigáro, unaveným gestem smetl Lenocha do kouta, upravil si svou anglickou vázanku, s úsměškem si mi podíval do očí a povídá: Hele, aspoň máš o čem psát, ne? A šel si nalít drink.