Setkání první: Nejsme
Vyrazil jsem s naší dvouletou dcerkou do města. Zcela cíleně: malá potřebuje nové pyžamo, nové bačkůrky, v lékárně vyzvednout mastičku a cestou zpátky se stavit u holiče, zastřihnout té naší raubířce bující hřívu. Kladno není nijak velké, ovšem s onou malou dračicí zcela neschopnou plynulého přímočarého pohybu je to cesta nejméně na hodinu. A výsledek v cíli? Lékárna: dovolená, zavřeno. Hnedle vedle dětský textil: dovolená, zavřeno. O pět set metrů dál dětská obuv: od vánoc do konce roku inventura, zavřeno. Na zpáteční cestě v holičství nečekaně přeplněná čekárna, pán u kasy upřímně doporučuje: „Radši ani nečekejte, je tam na to dneska jen jedna. To víte, svátky.“
Vánoce a Nový rok, svátky uznávané státem. A pak ten týden mezi tím, persistentní svátky uznávané většinou. Nejspíš existují firmy, kde se v těchto dnech skutečně pracuje, ale ty jsou přísně utajené a ve společnosti se o nich nesmí mluvit. Normální Čech má v těchto dnech dovolenou, a pokud nemá, chová se, jako by ji měl aspoň způlky. Dělá se jen, aby se neřeklo, po kanclech koluje cukroví a přetřásá se, jak hrozný program v bedně zase bude na Silvestra. Tak to bylo před dvaceti i třiceti lety, tak je to i dnes. A je jedno, jestli jste byl referent na byťáku, nebo jste "podnikatel" a máte vlastní obchod. Budeme tudle s mámou dělat chlebíčky a koukat na pohádky, na krám se pověsí inventůra a jakýpak copak. Von ten kapitálismus do novýho roku počká, ne?
Setkání druhé: Nemáme
Jedno z nejvýznamnějších světových mediálních vydavatelství, Warner Bros., zavřelo koncem srpna svou českou pobočku. Od té doby se u nás slehla zem po většině filmů, které zde tato společnost distribuovala. A nejde rozhodně o žádné béčkové tituly, naopak – největší trháky, naprostá většina komerčně nejúspěšnějších filmů vyšla právě pod hlavičkou Warnerů. A u nás nastala ve světě nevídaná situace. Nechcete si odněkud z internetu stahovat nebo pokoutně přepalovat všechny ty Harry Pottery, Pány prstenů nebo animované blockbustery od Pixaru a opravdu a upřímně toužíte si koupit originální DVD? Máte smůlu. Není, nemáme, nevedeme. Zboží již není v nabídce. Vyprodáno a nebude. Máte na to, chcete koupit a nemůžete: jeden z nejtypičtějších znaků rozvinutého socialismu.
Ve skutečně fungující ekonomice by se okamžitě takováto díra na trhu automaticky zacelila – aspoň já být z branže, tak se o možnost distribuce zboží, které se prodává prakticky samo, ze všech sil peru. A kdybych ji získal, tak se tím na potkání chlubím. U nás se v kuloárech sice nenápadně zmiňuje jistá firma Magic Box, ta o tom však sama mlčí a nedostatkové tituly rozhodně neprodává. Že tu byly vánoce a reedice některých titulů DVD by mohly být rozprodané už týdny před svátky? Kdepak. Není, nemáme, nebude.
Setkání třetí: Nevíme
Letošní Národní cenu za design získaly sady skleniček Vicenza z Crystalexu. Strojní výroba, prosté tvary bez ozdob, ale ve své jednoduchosti krásné. Chci je. Nejsou. Kdo první najde na internetu obchod, kde by se prodávaly, má sto bodů a titul Zlatého Sherlocka. Kdo by o nich našel byť zmínku na webu samotného Crystalexu, získavá plyšového dr. Watsona jako prémii.
Nebo jiná: designér René Šulc navrhl pro nábytkářskou firmu Antares na pohled velmi impresivní stavebnicovou sadu křesel. Myslíte, že je někde najdete? Na stránkách Antaresu? Nebo na webu autora? (Těžko, ten byl naposledy aktualizovaný před dvěma a půl lety.) Prodává je snad někdo? Ne, ne a zase ne.
Oni v těch firmách nejspíš sedí pořád titíž referenti, co se nechávají platit za vyplňování formulářů 13A trojmo s průklepem – ach pardon, ve Wordu a vytisknout třikrát – a právě teď určitě dávají kolovat své vanilkové rohlíčky a řeší, jaké letos udělat jednohubky a kde mají nejlevnější šampus.
Je to hluboko, hlouběji než pod kůží. Je to v dřeni kostí, je to až kdesi v buněčných jádrech našich zrohovatělých prdelních tkání.
Jedna generace je málo, hořce málo.