Vinu nese především fenomén zvaný selektivní paměť – fenomén, kterého si my, postkomunističtí pohrobci, máme příležitost užívat si dosyta. Chceme vidět sklenici zpola plnou: můžeme. Chceme ji vidět poloprázdnou? I pro to se vhodných perspektiv dá najít bezpočet.
Nechci se v žádném případě tvářit co nadšený ejchuchu idealista. Problémů, a velice závažných, máme na bedrech nepřeberně. Od globálních klimatických změn přes globalizační proměny ekonomické až po globální střety ideologické. Ale světodějné jevy byly, jsou a budou, dokud svět světem bude. Jenže to nejsou ty hlavní trable, co nás denodenně tíží, to nejsou ty obehrané zpívánky z misálů hudralů na každém druhém nároží remcajících, jak je dnes špatně, hůř a nejhůř a jak za císařepána bylo líp…
Všechny tyhle nářky jsou pohříchu velmi lokální, sobecké a pitoreskně se odvíjející na tom nejvlastnějším písečku. A jádro pudla? Selektivní paměť. Kolikrát už jsem slyšel, jak "tenkrát" stálo mlíko dvě koruny. A rohlík dvacetník! A nový auto jen čtyrycet tisíc!! A já si zase pamatuji, že coby vystudovaného středoškoláka mě čekal univerzální nástupní plat sedmnáctset padesát Kčs hrubého. Že moje babička měla důchod sedm set korun měsíčně. A že kdo měl tři tisíce, byl pomalu honorace (jako dnes ten, kdo má dvacet). Stačí kupecké počty a kalkulačka k ruce, aby se člověk přesvědčil, jak mimo to s těmito argumenty je.
Ba ne, hůře není. Máme se lépe, dokonce lépe než kdykoli předtím. Jen ta zatracená svoboda, ty všudypřítomné – sakrapráce, čertabyjevzal – informace. Koho kdy v historii napadlo, aby letěl v létě na dovolenou na tropické ostrovy v Atlantiku či Karibiku? A notabene ho trápilo, že tam nemůže? Kdo u nás před dvaceti lety chodil kolem autosalónů s reklamami vzbuzujícími dojem, že je právě teď na něm spočívá Rozhodnutí, zda si koupit luxusní limuzínu za milion, či za milion a půl? O tom, že existují nóbl restaurace podávající žabí stehýnka na stříbře a polívku za tisícovku, nikdo neměl ponětí, tak ho nijak netrápilo, že tam nemůže chodit na oběd – zatímco dnes, chudáček, dostává přehled takových podniků super-bleskově do šňupáku denně, seřazený abecedně podle celebrit, co se tam včera přecpaly garnáty k prasknutí.
Nemáme se špatně, jen víc závidíme. Víc vidíme do polosvětů a nadsvětů, které nám média ukazují coby světy pravé a jediné. A frustruje nás, že k nim nedosáhneme. Máme neurózy z toho, že ty růžové obrazy jsou za sklem, na které naše dychtivá ruka naráží jako splašená skalára v akváriu. Nedokážeme být spokojeni s vlastním štěstím a stále vzhlížíme k štěstím hrstky vyvolených. Místo normálního spokojeného života chceme vilu s vyhřívaným bazénem, šestiválcový ofroud a ještě exotičtější dovolenou s ještě zlatější kreditní kartou. Vždyť v té televizi to přece mají všichni; z té naší ojeté felicie a dovolené v Chorvatsku by jeden akorát blil, že jo mámo…
Jsou extrémní výjimky, vždy byly a budou (a hluboce s nimi soucítím) – ale ve své většině se máme nejlépe v celé zdokumentované historii lidstva na našem území. Vážně. Nikdy jsme se neměli líp než právě teď. Nebo máte taky selektivní paměť?