Reklama
 
Blog | Petr Staníček

D1: Jak jsem porušil zákon (doznání)

Je to tak. Já, který, seč jsem schopen, jezdím podle předpisů a co zmůžu ohleduplně, jsem jel v neděli z Brna do Prahy jako prase a ještě to zde drze přiznávám. Byla to přitom zároveň ta nejdelší cesta po D1, jakou jsem kdy absolvoval.

To totiž bylo tak. Jeli jsme z jižní Moravy, má žena (v devátém měsíci těhotenství) vedle mě a dvouletá dcera spící v sedačce vzadu. A sotva jsme vyjeli u Slavkova na dálnici, vyjel současně z naší malé i její oběd. Zastavili jsme u krajnice a žena se pustila do čistění a převlékání té poblinkané hromádky neštěstí, která chuděrka celá zmatená a rozespalá nechápala, co se to s ní děje.

Žena si pro jistotu přesedla k ní dozadu a vyrazili jsme dál. Po deseti kilometrech se vše opakovalo. A pak znovu a ještě několikrát. Díky ženině připravenosti už s menšími následky, ale několik dalších triček, sedačka a pár balíčků kapesníků to přece jen odnesly. Dcerka zelená jak sedma pobrekávala, střídavě se snažíc usnout a střídavě ublinkávajíc do nastavených ubrousků. Dali jsme si i delší přestávku, aby se vydýchala a udělalo se jí líp, což výrazně pomohlo – ale sotva jsme vyrazili zpátky na tankodrom a vrátili se ke známému vd-da-dd-du-dd-drn-dda-da rytmu dé-jedničky, naše maličká opět zesinala a začalo ji opouštět i to, co snad nikdy nesnědla.

Až někde za Velkým Meziříčím jsem vysledoval, že v levém pruhu je drncání výrazně slabší a následně i to, že dále výrazně zeslabuje s rostoucí rychlostí. A bylo to. Takže úkol je jasný, soudruhu: pokud možno neopouštět levý pruh, držet 140-150 km/h, dávat bacha na zoufalce vybočující bez varování a blikání přímo před nás, nenechat se znervóznit dalšími, co zbrzdí ze své dvoustovky, pověsí se nám metr za zadek a zuřivě blikají – a především vůbec nemyslet na to, že jedu jak hovádko boží a přitom vezu těhotnou ženu a téměř dvě malé děti… Měl jsem z té cesty nervy v kbelíku a Brno-Praha jsem přitom udělal za skoro čtyři hodiny.

Reklama

Zhřešil jsem, velebnosti. Jaká byla další možnost? Držet se předpisů zuby nehty a při nejvýrazněji interferující rychlosti mezi 90-120 km/h nechat malou blinkat dvakrát častěji. Nebo jet krokem a nechat ji blinkat dvakrát déle. Nebo nejet vůbec a přenocovat někde na Vysočině. Nebo si zavolat záchranku a náklady vyúčtovat státu, coby provozovateli onoho zdraví nebezpečnému tankodromu? Zvolil jsem cestu nejmenšího zla, ale porušil při tom zákon.

Tak tedy, jakže se to dneska dělá? Stanovím si sám pokutu, kterou poukážu na dobročinné účely, zakážu si tři dny řídit motorová vozidla a návdavkem si ještě vyslechnu vaše komentáře. Jsem na sebe přísný.