Stále jsem nepřišel na chuť všem těm slavným komunitním online projektům nové generace (tzv. Web 2.0). Třeba takový Flickr. Dobré fotoalbum, ale ani trochu mě nepřitahují všechny jeho sociální funkce a straním se jich seč můžu. Osobně za jeho největší nevýhodu považuju právě to, že se mi ve fotkách můžou hrabat cizí lidi, hodnotit mi je a komentovat. Jenže po svých počítačovou gramotností jen lehce pošimraných rodičích nemůžu chtít nějaká registrování do systému, který navíc hovoří pro ně zcela cizí řečí, takže mi zbývá jen veřejný přístup.
Jako soukromé fotoalbum je Flickr prima, má užitečné nástroje na jednoduché publikování fotek na web, přehledné i pohledné zobrazování, slideshow. Jenže to vůbec nejsou ty věci, o kterých trendaři zpívají své napomádované ódy. Ty mě vůbec nezajímají a nemám ani sebemenší ponětí, proč by měly.
Anebo tolik opěvované last.fm. Dobrá, řekl jsem si. Tolik lidí říká, jaká je to skvělá věc, tak to vyzkouším, něco na tom určitě bude. V prvé řadě jsem se zmýlil, když jsem si myslel, že se mi nainstaluje nějaký plugin do přehrávače, ten bude posílat na server, co právě poslouchám – a pak se to nějak komuniktně přechroustá, najdu si, co si o mé muzice myslí ostatní, doporučí mi něco podobného, najdu nové kapely vyhovující mému vkusu a budu spolu s ostatními happy od ucha k uchu. Ouha.
Žádný plugin. Normální aplikace, kterou musím nejdřív nastartovat. Když zapomenu, sdílené štěstí se nekoná. Ale nastartoval jsem ji a pustil si album, na které jsem měl už dva dny chuť: montypythonovský muzikál Spamalot (autoři Eric Idle a John du Prez). Děsná sranda a přitom to není ani hloupá muzika. A co na to last.fm? This track isn't available on Last.fm radio yet. We don't have this track's album(s) in our catalogue yet. Tak další: Jaz Coleman & Oceania. Stejný výsledek. Tak tedy něco lidovějšího: Pražská pálená Jarka Nohavici. Skoro stejné nic – ale už se aspoň objevil nějaký tag cloud. Jenže czech vede na seznam páté-přes-deváté – Nohavica, Dvořák, Khoiba, Vypsaná fixa… K čemu mi takový shluk může být? A tag folk na ještě větší sběř anglofonního folku, Dylanem počínaje a Joan Baez nekonče… To už mi je úplně k ničemu.
Po půl dni poslouchání své oblíbené muziky za trvalého naslouchání špióna od last.fm jsem dospěl k seznamu několika desítek skladeb, z nichž k naprosté většině mi onen komunitní guru neřekl nic, k části mi podal zcela neužitečné, někdy až zmatené přípodotky. Jen u těch několika málo, které se daly zařadit do mainstreamu, jsem se dostal na tu správnou vlnu, na níž celý slavný socialware očekává, že se mám správně vézt. Jenže zrovna tyhle skladby mě nijak moc nebraly, pustil jsem je spíš jen z testovacích důvodů…
A to je ta pravá podstata všeho komunitního socialware, to je kadlub toho slavného Webu 2.0. Většinový průměrný uživatel konzumující stejný hamburger, co konzumuje jeho soused, který žužle týž hamburger jako jeho tři další sousedi. Pak se můžou všichni sejít na rynku a podělit se o to, jak různě kyselé okurčičky mají a jak odlišně vypečené houstičky to všichni chřoupají. Kousni si! Hmmm, zajímavé. Ale já mám trochu lepší kečup. Vážně?! To musím někdy vyzkoušet!
Když ale mezi ně přijdete s makovou buchtou v ruce – nedejbože s tím, že hamburgery vůbec nejíte – tak si moc neužijete. Akorát si užijete neustálých dotazů, jakýže kečup má ta tvoje buchta a jestli v ní máš stejně křupavé okurčičky jako ostatní.
Last.fm jsem po půl dni odinstaloval, účet zrušil a šel dělat něco užitečnějšího.