Když jsem začátkem 90. let nastupoval (coby typografické ucho) do redakce Prostoru, právě prožíval své bouřlivé slučování s Metropolitanem a následný přerod v Telegraf. Neodešla-li tehdy hromadně celá redakce, jistá část to byla. Kdo si na ně dnes vzpomene…
Po nějakém čase se vydavatel rozhodl pro jisté změny, přičemž výměna šéfredaktora nebyla zdaleka jedinou (zdravím touto cestou Pavla Šafra a spol.). Protestující redakce se rozhodla hromadně odejít (včetně mnoha dalších zaměstnanců – a včetně mě, dlužno podotknout). Ale což. Vydavatel najal novou redakci a noviny vesele pokračovaly dál. My vzbouřenci jsme sice nad každým číslem skřípali zuby, ale čtenářům to bylo v zásadě jedno. Pravda, Telegraf to nakonec neustál, ale mám neodbytný dojem, že by se tehdy položil tak jako tak.
Následně jsem zažil podobný vývoj v Českém deníku. Po radikálním rozhodnutí vydavatele, mnoha změnách a ostentativních odchodech začal vycházet inovovaný Český týdeník – a komu záleželo na několika rozhořčených redaktorech? Čtenáři to nebyli.
I Miloš Čermák by si mohl vzpomenout na ten dávný rozpad-nerozpad svého kdysi mateřského Reflexu. Ale kdo dnes při čtení Reflexu myslí na onen takřka rodinný podnik, který parta – později zhrzených – nadšenců vyráběla málem na koleně? Plakali snad čtenáři a odhlašovali hromadně svá přeplatné, nastal tehdy konec Reflexu? Toho starého jistě – ale věnoval tomu řadový čtenář významnější pozornost? Našel na stánku další číslo, snad s jinou grafikou, ale četl-li starý Reflex, nový kvůli tomu obvykle číst nepřestal. A namísto každého odhlášeného předplatného se objevilo nejméně jedno nové. Jelo se dál.
Na další příklady veřejnoprávních či "nováckých" Bounty si leckdo vzpomene ještě dnes – ale zajímá to ještě někoho? Položila se ČT, nevysílá snad Nova?
Nesmysl. Každé médium, byť by bylo sebeunikátnější, vnímá čtenář/divák/posluchač jako celek. Jistě, leckdo má oblíbeného autora, ale ani ten přesto není tím, s čím stojí a padá přízeň k danému titulu. Jen zásadní či výrazná změna koncepce a stylu má moc pohnout čtenářem – výměna autora/autorů jen málokdy. Nikdo neví, jak dobrá či špatná bude nová koncepce Respektu, a zda čtenáře zklame, nebo potěší, to ukáže až čas. Nicméně, jakkoli to zní přízemně a sprostě, každé médium je majetkem svého vydavatele, který jeho autory zaměstnává, a v zásadě si s ním může dělat, co mu libo. Pánům redaktorům se to může zajisté nelíbit (a to tak, že velmi, znám to z vlastní zkušenosti!), ale to je tak to jediné, co s tím mohou dělat. Kdo žije ve skleněném zámku vlastní nenahraditelnosti a hodlá vystupovat výhradně z této pozice, má však dle historických zkušeností obvykle smůlu. Nenahraditelný není nikdo a z čistě pragmatického hlediska, než odbojný zaměstananec je lepší žádný zaměstananec. Vzpoura, dupání nožkou a mávání výpovědí není efektivní cesta ani cokoli, čeho by se schopný vydavatel měl nějak významně zaleknout.
Existuje přitom hromada lepších řešení a namístě jsou konstruktivní a nikoli (sebe)destruktivní pokusy. V našem malém Česku není žádný Larry King a to by měl mít každý autor, byť sebelepší, stále na paměti. A při plném vědomí toho, že jsem sám kdysi udělal totéž, si myslím, že prásknout dveřmi s tím, že plánované změny v mém zaměstnání se mi nelíbí, nesouhlasím s nimi a jdu pryč, aniž bych se aspoň pokusil s tím něco aktivně udělat a inovace se pokusit přetavit tak, aby směřovaly podle svého nejlepšího svědomí k blahu firmy i čtenářů, je přinejmenším zbabělé.
Odejít hrdě až poté, co se ani přes nejlepší snahu nepodaří nic změnit, je teprve chlapské a oceněníhodné. Aspoň to zkusit, je chvalitebné. Aspoň chvíli předstírat snahu něco změnit, je, řekněme, dostatečné. Ale odejít praecox, rozplakat se a utéct ještě před startem, je dětinsky hloupoučké. A nechci raději říkat nahlas, za jaké lze takové chování považovat, jedná-li se navíc o titul, který – přes své nesporné kvality – skomírá na úbytě a jedinou alternativou radikální změny je jeho fatální zánik.