Tenhle příspěvek tu mám rozepsaný už asi měsíc, ale nějak se mi s ním před vánoci nechtělo provokovat a nechal jsem ho u ledu. Pak mě ovšem načal jeden komentář u mého předchozího příspěvku:
… nemůžete chtít aby bylo
levno a ještě výběr, ty obchodníci se především musím uživit a dokud
nebude silná vrstva ochotná platit za přepych, budeme muset vystačit s
tím co je…
A nakonec mi dodal časopis Týden, který mě potěšil článkem Do špekáčků chceme maso s podtitulem Zvolna klesá počet lidí, pro které je cena prioritou. Skoro nevím, co bych k tomu ještě měl dodávat.
Ve spoustě super- a hypermarketů můžete ukázat, že rohlík nebo vajíčko mají tam či onde levněji, a oni vám obratem vrátí rozdíl v ceně. Ale zkuste tam přijít, že ten rohlík je z pilin a nedá se jíst. Víte, co vám dají? A mluvte slušně, prosím…
O tom, jak kvůli vražedným cenovým válkám skomírají prvovýrobci a aby přežili, musí řetězcům prodávat produkci pod cenou, už slyšel každý stokrát. O tom, jaká kouzla dokáží provádět masokombináty (a už i drobní uzenáři) na výrobních linkách, aby nakoupili maso za 50 korun za kilo živé váhy, vyrobili z něj salámy, párky a buřty, prodali je řetězci za 30 korun za kilo, zaplatili provoz, lidi a dopravu a ještě na tom vydělali, už byly popsány stohy papíru. A mlékárny, pekárny – stejná písnička. Šizení, chemie, náhražky. Z hovna bič neupleteš, říkávala babička. Za vším stojí ty cedule. Bígl je levný! Nejnižší cena v galaxii!
Ale jsou všichni opravdu takoví? Opravdu se český zákazník orientuje jen a pouze podle ceny? Jistě, spousta ano. Stačí se vydat v pátek odpoledne do libovolného megakrámu a uvidíte je, jak jim ty levné-levnější-nejlevnější náhražky jídla přepadávají z přeplněných vozíků. Ovšem ne všichni jsou takoví, a dokonce (ještě jednou díky, Týdne) jich/nás přibývá. Zatímco těch fanoušů a mařen – hele, mámo, kuře za dvacku! ber jich deset!! – zase pomaličku ubývá. Pomaličku, ale přece.
Odcházející řetězec Delvita, který měl na to vystoupit z unifikované řady levných a levnějších a etablovat se spíše kvalitou, už taky přiznal, že udělal chybu. No bodejť – opět se vrátím k Týdnu: „Lidé mají jasno, kam jít za levným nákupem – do Kauflandu nebo do Lidlu. Když se jich ale zeptáte, kde hledat kvalitu, nejsou odpovědi tak jednoznačné. Řetězce jim z tohoto pohledu splývají.“ Mě když se zeptáte, kde hledat kvalitu, nebudu s to odpovědět vůbec.
Když u nás kdysi začínala Billa, byla tam radost nakupovat. Byl to jednoznačně nejkvalitnější supermarket široko daleko, s čistou a zdravou zeleninou a ovocem, vždy čerstvým masem a výborným pečivem. Dodnes vzpomínám na jejich nabídku sýrů… Trvalo to asi rok. Pak se začaly objevovat letáky se slogany o tom, jak je v Bille levně. A s nimi se objevily i nevyskládané palety zboží, zatarasené chodbičky mezi regály, nevrlé prodavačky, shnilé ovoce. Stal se z ní diskont. A to přitom majitel tohoto řetězce provozuje současně i Penny Market, diskont nepokrytý, jasně přiznaný – zřetelně se vymezit na trhu mu nic nebránilo. Jenže cesty všech supermarketů a diskontů se u nás dávno začaly asymptoticky přibližovat…
Úplně stejně to projela i Delvita. Na marketing postavený na LEVně/LEVný si asi leckdo pamatuje. Na kvalitu začali sázet až poslední rok: přece, ale pozdě. Na druhé straně to vzdali předčasně, řekl bych. Možná kdyby vydrželi ještě rok či dva a tu kvalitu si dali do štítu a celé to na ní postavili, možná by tu bariéru prolomili.
Zatím tu máme nadále jeden levný krám jako druhý, nikdo nevybočuje. Můžete si nakoupit levně, levněji, ultralevně, hyperlevně nebo megalevně. Vyber si. Chceš si koupit hnus, ultrahnus nebo megahnus? No jen si vyber, zákazníčku. Ale co když prostě nechci nakupovat levně? Co když chci nenahnilé brambory a cibuli a nevadí mi, že ty zdravé by byly dvakrát dražší? Proč jediný dostupný salám se 135 % hmotnostního podílu masa musí být dovezený ze Španěl? Kde jsou v hypermarketech koutky pro zhýralce a zbohatlíky? (Před vánoci udělalo trapný pokus Tesco: vyrobili „labužnické“ poutače a v obchodě postavili „gurmánský koutek”. Hned jsem se tam šel podívat. Ležáky, co nikdo nechce, jedna podřadná paštika ve stovce exemplářů a kolem spousta cingrlátek. Ostuda strašlivá.)
Nezbude mi než čekat. Počkat si, až se dalším a dalším udělá z těch ach-tak-levných blafů pořádně zle a už nikdy nebudou schopni vzít ten krájený, fosforem sycený a hypermanganem omývaný salám do úst. Až postřehnou, že čerstvé ovoce chutná trochu jinak než to nahnilé, a že vykrájí-li z kila brambor polovinu do smetí, přestanou se jim rázem zdát moc drahé ty dvakrát dražší, ale kvalitní.
Ve velkých městech přece jen postupně přibývají specializované krámky – tu s kvalitními sýry, tamo s dobrým masem, onde se středomořskými pochutinami. Ale to je jen pro zlomek lidí, většina žije mimo Prahu či Brno. Většina je odkázána jen na nabídku nejbližšího super-/hypermarketu, který je zatím ale stále především levný, Levný, LEVNÝ!!! (O malých obchůdcích a koloniálech v této souvislosti snad ani nemá cenu mluvit.) Dokud se něco nezmění právě tady, dokud dobrý/kvalitní nezačne být pro jednu či druhou stranu zajímavější než levný/levnější, lepší to asi nebude.
Hned jakmile se objeví supermarkety se slogany Mádl je drahý! Rekordně vysoká cena francouzských sýrů v Herbertu! Nejdražší párky ve městě! – tak v tu chvíli jsem tam. Zatím čekám a hledám.